O kafi, mlíku a prvním dni ve škole

Kávu piji bez mléka a bez cukru. Jen tak. A stejně tak to mám i se životem. Mám ho ráda takový, jaký je. V plné chuti i vůni, stejně tak jako kávu. Opravdový. Autentický. Nahý až na kost. Toužím zažívat všechny jeho polohy v jejich hloubkách a intenzitách. Bez obalu, bez zjemňování ,,mlékem“ či doslazování ,,cukrem“. Ve všech odstínech a polaritách. Prožívat radost i žal. Slzy nechávat si stékat po tváři smutkem i dojetím. Všemi prožitky, jenž se mého srdce dotýkájí.

Tak se mého srdce dotýkal i první školní den. Obrovská událost v životě každého malého človíčka. Čas, kdy z bezstarostného období hraní si, vstupuje do světa vlastních povinností a větší zodpovědnosti. Pouští se ruky mámy a táty a pomalu se začíná osamostatňovat. Je to iniciace postupného dospívání. Důležitý mezník, který si zaslouží pozornost rodičů. Já jsem vděčná za to, že jsem mohla být u toho, když šel syn mého muže Teodor poprvé do školy. Ani jsem nečekala, jak moc to budu prožívat s ním. Když jsme ráno vyjížděli z domu cítila jsme v žaludku šimrání, mírnou nervozitu, velké očekávání nečeho nového a vítání prvňáčků mě dojímalo.

Cítím vděčnost za to, že může chodit právě do školy Molekula. Do školy, kde k dětem přistupují s láskou a respektem. Podporují jejich talenty a dovolují jim je dále rozvíjet. Byl to balzám pro moji duši a zároveň i léčení mého vnitřního dítěte. Vidět učitelku, která děti vítá s radostí a láskou. Když jsme procházeli školou potkala jsem se s dalšími učitelkami a co měly společné, byla radost a nadšení ze své práce, entusiasmus. Až jsem začala uvažovat nad tím, že bych k nedávno dokončenému oboru předškolní pedagogika dostudovala ještě obor pedagogika pro 1. stupeň. 🙂 Je krásné, že žijeme v době možností. Stále jich příbývá.