Mlhavý a šedivý

Jsou šedivý a mlhavý a šedivý. Rána i dny. A za tou mlhou, tam někde prosvítá jas, něha, krása, křehkost, naděje. Je tam, vím to, cítím to. Napojuji se a otvírám. Otvírám své srdce. V mlhavosti a šedivosti, když potkáš květinu zářivě barevnou teď v listopadu. Je to jako dar sneslý z nebes. Svítí a září. Krásná. Jediná. Ale cítíš, že to stačí. Cítíš její sílu. Je jediná a o to zářivější. Září do dáli.

No a tak sedím koukám do mlh. Mlhy a v nich stromy a ptáci. Řeka v dáli. Najednou se mlhy rozestupují a řídnou a začíná Slunce prosvítat. Za velikou meruňkou z jejíž plnosti zbyly už jen holé větve. Na nich střídavě přistávají a zase odlétají straky.

Cítím jak ten pohled zdrcadlí hloubky ve mně. Temnotu, smutek, bolest… Ale vše se jakoby v té mlze rozpouští a slévá v jedno. V tom je krása. Cítím jak se mé srdce plní láskou. Nad jednoduchostí, krásou, jednotou. Smutek, láska, stín, světlo, krása, naděje, víra, soucit… Vše je najednou jedno. V tomto momentu. V prosvítajícím Slunci za holými větvemi měruňky zahalenými hustou mlhou.

Abychom mohli vidět to světlo a Slunce, musíme přijmout i tu druhou polaritu. O to víc může být potom Slunce zářivější. Stejně tak i to světlo v nás. Které v období temna září o to víc. O to víc si ho všimneme. Září do dáli a prosvětluje svým jasem vše co je v jeho okolí.