Jsou šedivý a mlhavý a šedivý. Rána i dny. A za tou mlhou, tam někde prosvítá jas, něha, krása, křehkost, naděje. Je tam, vím to, cítím to. Napojuji se a otvírám. Otvírám své srdce. V mlhavosti a šedivosti, když potkáš květinu zářivě barevnou teď v listopadu. Je to jako dar sneslý z nebes. Svítí a září. Krásná. Jediná. Ale cítíš, že to stačí. Cítíš její sílu. Je jediná a o to zářivější. Září do dáli. No a tak sedím koukám do mlh. Mlhy a v nich stromy a ptáci. Řeka v dáli. Najednou se mlhy rozestupují a řídnou a začíná Slunce prosvítat. Za velikou meruňkou z jejíž plnosti zbyly už…

Toulám se po kraji a dotýkám se země …. Lehám si do trávy, mám srdce otevřené … Miluji toulky krajinou. Mám novou společnici, bezinkovou krásku. Indiánskou flétnu. Ladíme se, propojuji se s ní, poznávám ji. Když na ni zahraji, tón se rozlije po kraji a mám pocit jako bych ji tím vracela tam, odkud pochází, kde vyrostla. Do českých luhů a hájů. Do kraje bezinky, růže šípkové a kopřivy. Jak tu rostla, procházela si celým koloběhem roku. Svěžestí jara, plností léta, uzemňující silou v čase podzimním a tichem, klidem a odpočinkem v zimě. Ve větru se její větve ohýbaly a tančily spolu s ním. Déšť po ní stékal a dával…

Když jsem si dříve kladla otázku, co bych dělala, kdyby mi zbýval omezený čas života a kdybych měla všechny dostupné prostředky a mohla si splnit cokoli. Mé myšlenky směřovaly k těm nejúžasnějším zážitkům světa. Procestovala bych Zemi. Plava bych s delfíny. Jela bych na nejkrásnější karibský ostrov. Zkusila bych si Paragliding. Samozřejmě je to psáno s nadsázkou. 🙂 Měla jsem pocit, že proto, abych byla v životě spokojená stále něco potřebuju. Také, že je dobré mít kolem sebe spoustu lidí, kteří mě budou mít rádi a já je. A dnes? Přála bych si strávit ten čas s rodinou a přáteli u nás doma. Život mě stále více vede k jednoduchosti.…