Mlhavo nad řekou

Když se probudíš do rána, kdy prší, je mlhavo ale vlastně hrozně krásně. Jeden z prvních dnů mého většího volna na mateřské. Dům utichl. Nikdo se nesmějě. Nikdo se nevzteká. Nikdo nic nerozlívá. Nikdo nic nerozhazuje. Jen já a tichý dům plný stop po ranním cvrkotu a života v radosti a proudu. Nevybalené tašky z víkendu v dodávce. K dispozici ochutnávka všeho, co si děti přály k snídani. Stopy po včerejším krásném dni s jednorožcem v jezírku a první koupací euforií.

Teď. Já. Nic. Ticho. Spoustu nápadů a plánů, co budu dělat až budu mít ten vysněný čas. Až se mi z toho točí hlava. Tak, a co má větší prioritu? Uklízet dům – ten pocit uklizeného domu je tak krásný, hned jde vše líp a s větší lehkostí a jasností. Ale to přeci dělám pořád. Teď si musím darovat ten čas sobě. Konečně. Ale bude mi v tom domě plném neutěšenosti vlastně dobře?

Nádech. Výdech. Postupně. Hlavně se v tom neztratit.

Těšila jsem se na vytoužený protor ale mávala dětem se slzou v oku a chutí to zastavit a být s nimi. Jo připadám si někdy jako blázen. Jsem na hranici mezi úplným ponorem do mateřství a toho být zase já. Sama sebou. Období úplného ponoru končí a začíná období probouzení se do mého JÁ. Těšila jsem se na to během posledních let a představovala si to tolikrát. Teď se ale mísí pocity radosti s pocity smutku z toho, že se jedna etapa uzavírá. Konec kojení. Lítost. Není ještě moc malá? Zažiju tu krásu ještě někdy? Ale přeci uvnitř cítím, že je to tak v pořádku pro nás pro obě. Že pro nás pro obě nazrál ten čas. Kojení pro mě byla vždy velká nádhera. Moc sem si užívala to propojení v úplném bezčasí. Jen bytí spolu. To, že svému děťátku můžu dát to, o čem jsem přesvědčená, že je pro něj to nejlepší. To je pro mě kojení – něco krásného pro obě strany. Nechtěla jsem dojít do bodu, kam už se to chýlilo. Že se zeptám sebe a řeknu si ,,ne teď nechci“ ale ona tak chce a tak si to vynucuje, že usoudím, že vlastně je pro mě pohodlnější sebe potlačit než čelit její síle. A to jsem nechtěla.

V hloubi jsem cítila, že ten čas nazrál, ale stejně přicházelo spoustu pochyb, strachů jestli jí něco pro ní důležitého neodepřu. Mateřství je neuvěřitelné období. Do ponorů zrcadlení. Pocit euforie se může z vteřiny na vteřinu změnit v pocit okamžité exploze. Lítání do nádherných vzestupů a tvrdých pádů. Vždycky jsem se snažila poučit se z chyb, aby příště byla jen ta radost. ,,naučit se jak na to“ jak na vypjaté momenty mateřství. Ne. Nejde to. Jsem o tom přesvědčená. Aspoň ne s mými holčičkami. Jsou totálně nepředvídatelné. To je zároveň to krásné. Bezporostřední. Impulsivní. Vlastně to strašně miluju. Ale někdy je to prostě moc intenzivní 24 hodin 7 dní.

Miluju i svůj prostor. Klid. Ticho. Ponory. Zastavení. Zpomalení. Ale miluju i ten tanec života s dvěmi malými ženami. Taak moc nádhernými. Nejúžasnějším mužem. Ten má s námi velkou školu života. Velký obdiv jak to zvládá s lehkostí a hravostí. Ne vždy ale většinou. Že se na nás pořád těší a rád se k nám vrací. A tak moc nás miluje. Obrovská vděčnost.