Dnes ráno bylo vše zahaleno jemným bílým mrazivým závojem. Květiny byly vykresleny do detailu tou bílou umělkyní. Měsíčky, Krásenky i Muškáty neúnavně kvetou, zahaleny do bílého hávu. Ticho, klid. Vše začíná usínat pod peřinou ledovou. Já v sobě cítím mír, klid a pokoru. Vděčnost za tento okamžik. Za to, že ho mohu žít. Vidět, cítit. Vede mě to jestě do většího ztišení, zklidnění, uvnitřnění. Do větší jednoduchosti. Říkám si je to ještě vůbec možné? Záhy dostávám odpověď ano je. Vždy. Ten klid je krásný. Nořím se do něj. Ochotně. Ráda. Cítím jak mnou prostupuje. Krása jednoduchosti a tohohle jediného momentu. To je on. Tady v mlze. Zimě. Šedi. V ní…